Rodiče mě od malička učili, že krást se nemá, že bych měl děkovat, dospělým neodmlouvat a být ke všem férový. Žel dnes to není moderní a ani instituce, které by měly na to dohlížet to tak nevidí. Rodičům jsem za svou výchovu vděčný. O to hůř se ve své profesi vyrovnávám s lidmi, kteří buď neměli dobrou výchovu, anebo někde v průběhu života „ztratili chuť“ ke slušnému chování a zalíbilo se jim parazitovat na systému či slabších. Záludností této doby ovšem je, že je někdy jen dost obtížné rozpoznat, kdo je ten silnější a kdo ten slabší. To jsem dobře poznal na případu mého klienta.
Můj klient celý život tvrdě pracoval v cizině a nyní těsně před důchodem se rozhodl, že si pořídí nemovitost na pronájem. Zalíbil se mu jeden bytový dům a po zběžném prohlédnutí se rozhodl jej koupit. Nebyla to sice nic moc stavba a věděl, že to bude vyžadovat větší rekonstrukci, ale jemu to nevadilo. Má rád, když může z něčeho starého udělat něco nového, a tak to bral jako výzvu i jako koníčka. Jelikož se z minulosti známe a ví, že jsem pro něj několikrát udělal skoro zázraky, požádal mě, abych mu dohlédl na celou stránku věci – od koupě, přes převod až po jednání se stávajícími nájemníky a stavebními firmami. Spolu s kolegou jsem se na to vrhli.
Při počátečním průzkumu jsme zjistili, že je zde pár nájemníků s pochybnou platební morálkou, ale jelikož měli všichni smlouvu na dobu neurčitou a my nechtěli vykročit špatnou nohou, rozhodli jsme se s pronajímatelem, že uděláme tlustou čáru, minulé dluhy necháme minulými dluhy a rozjedeme vše nanovo. A řekl bych, že se nám to celkem podařilo. Na to, že se dům nacházel na okraji sociálně slabší oblasti, jsme dosahovali poměrně slušných výsledků. Vyhotovili jsme i plán progresivního zvyšování nájemného, protože jeho současná výše se pohybovala u některých bytů i někde okolo 20 % tržního nájemného v dané lokalitě. Dokonce jsme si sjednali i schůzku s místní neziskovou organizací, která pomáhá sociálně slabším rodinám, se kterou jsme probrali to dané navyšování tak, aby to nebylo pro sociálně slabší rodiny přílišnou zátěží. Z jednání jsem, musím říct, šel se vztyčenou hlavou a dobrým pocitem, protože jsme se sjednotili, a dokonce jsme byli i pochváleni za rozumný přístup. Znáte takový ten hřejivý pocit, když uděláte dobrou práci, a ještě pomůžete i někomu, komu se tak nedaří. S kolegou jsme si říkali, že je výborné, že jsme dům koupili právě s klientem, který není tím „realitním žralokem“, který by se snažil původní nájemníky vyštípat, ale že usiluje o rozumnou dohodu.
Tady bych rád skončil, jenže... nic nemůže být jednoduché a postupem času jsme si začali připadat, jako kdyby naše původně míněná dobrá vůle byla zaměněna za nějakou sentimentální slabost. To se občas stává, naštěstí většinou máme velmi efektní a spravedlivé způsoby, jak to vyřešit. S čím jsme ale nepočítali bylo, že se z původní neziskovky vyklube lano, které se bude utahovat okolo našeho hrdla.
Jeden nájemník přestal platit svůj 60 % tržní nájem, a tak jsme klasicky poslali první, druhou a třetí výzvu, abychom jej upozornili na problém. Dále jsme nájemníkovi volali, snažili se jej osobně zastihnout a domluvit s ním nějakou nápravu. Nájemník ale trval na tom, že nemá teď peníze a nic nám platit nebude, ale z bytu se nikdy neodstěhuje a že na to nemáme právo. Prý mu to poradila neziskovka. To mě bylo divné, a tak jsem se s nimi spojil, abych to tedy uvedl na pravou míru. Ta organizace nám nabídla že zaplatí část nájmu, ale nájemník tam musí zůstat. Údajně i on nám zaplatí část nájmu. Souhlasili jsme, načež jsme 3 x posouvali splatnost. Žel ani do poslední chvíle nebyla částka uhrazena, a tak jsme byli nuceni podat výpověď z nájmu. Neziskovka nám nicméně v tu chvíli tak trochu naznačila, že udělá vše proto, aby nájemník mohl v bytě ještě nějakou dobu zůstat. A tak světe div se, nájemník se proti výpovědi odvolal výbornou protižalobou (Kdopak mu jí tak asi sepsal?). Moc dobře sice věděl, že to nemá naději na úspěch, ale na zdržení o několik dalších měsíců, po které dále neplatil, to stačilo. Když jsem tedy rozhořčen konfrontoval danou organizaci, bylo mi řečeno, že přece ten nájemník musí někde bydlet a nic jiného nemá (bodejť by také měl, když neplatil), takže z toho vlastně vyplynulo, že náš drzý požadavek, aby nám platil nájem, ho chudáka donutil, aby se bránil, I když všechny strany ví, že se jedná pouze o zdržovací taktiku.
No co, dnes dluží zhruba za 9 měsíců a my stále čekáme na soudní rozhodnutí, pač v této zemi se u nájemní smlouvy na dobu neurčitou nedá nic moc dělat. Vystěhovat jej nemůžete bez soudního povolení a pokud se nájemce brání, soud musí vše pečlivě prozkoumat a s přehlcenými soudy to není na měsíc. A organizace, které by jim měli pomáhat, skutečně pomáhají, ale jak je vidět, spíše „nemakačenkům“.
A co myslíte, jak to dopadne? Malý pohled do budoucna – pronajímatel to stoprocentně vyhraje, nájemníka vystěhujeme, ale ten zbylý nájem už nikdy nikdo neuvidí, protože sociálně slabší občan nic nevlastní a nezisková organizace se pak rázem změní v mrtvého brouka. Zase do doby, než jej ubytuje u jiného pronajímatele.
Jak z toho bludného kruhu ven? Já osobně bych velmi zjednodušil celou část NOZ s ohledem na pronajímání a vůbec přidal více práv pronajímatelům, protože situace, kdy majitel nemůže své peníze z nájemce dostat a musí čekat až do doby, než mu dluží 3 nájemné, aby vůbec mohl dát výpověď bez výpovědní doby, je přinejlepším nevyhovující. Vzpomínám si na reklamy na bezohlednou jízdu, které měly heslo „nemyslíš, zaplatíš“. Udělal bych něco obdobného typu „neplatíš, nebydlíš“ s výrazně zjednodušeným procesem vystěhovávaní v případě neplatičů. Když se to totiž vezme do důsledku, větší benevolence v této oblasti není férová ani k těm, kdo platí řádně a včas.