Myslím, že to asi dobře každý zná – doručování Českou poštou. Když mohu, tak se tomu vyhnu, ale ne vždy dodavatel umožňuje i jiného dopravce. A tak jsem si nedávno objednal nějaké knížky, které jsem v pondělí zaplatil, včetně 80 Kč za poštu a ve čtvrtek mi byly odeslány. Výborně! V pondělí bych je měl mít. Jelikož byla manželka nemocná a celý den byla doma, měl jsem jistotu, že mi je doručí.
Jenže přišel pondělní večer a nikde nikdo. „Tak snad v úterý,“ říkal jsem si. Úterý uběhlo jako voda a opět nic. To mi už bylo trochu divné, tak jsem si naplánoval telefonní hovor na středu odpoledne. Ještě než jsem jim ale zavolal, prohlédl jsem si následující den odpoledne schránku a co jsem nenašel: Lístek, že i přes jejich nezdolnou snahu, mě nezastihli doma. Při čtení těchto lístků mám vždy takový pocit, jako kdyby museli bojovat s lítou saní, aby mi mohli něco doručit. No nic, tak jim tedy manželka zavolala na dané telefonní číslo a na zásilku se vyptala s tím, jak je to tedy s tím doručováním, jelikož byla celé pondělí doma. V telefonu jí milý pán od pošty sdělil, že to není jeho zakázka, ale že to předá kolegovi. Telefon mu předal s tím, že mu řekl: „Hele Petře* (*jméno bylo změněno), nějaká bába si na Tebe stěžuje“. V tu chvíli jsem už i já uvažoval, že bych se možná na tu saň měl proměnit sám. Ale dobře, ještě jsem se ovládl. Pan Petr se samozřejmě divil, že zásilka nebyla doručena, ale přislíbil, že ji další den dopoledne doručí. Tak jsem tedy ve čtvrtek, třetí den od doby, kdy jsem měl balíček mít, šel celý radostný domů, že na mě knihy budou čekat, a ono zase nic. Tak jsem jim tentokrát zavolal já a již v tu chvíli jsem měl minimálně 2 hlavy. Počet se okamžitě znásobil poté, co mi pán od České pošty řekl, že balíček si mohu u nich vyzvednout. Velmi rychle jsem jej vyvedl z omylu, že bych ještě někam jezdil a upozornil jsem jej na to, že pokud jej nebudu mít do hodiny doma, připravím mu i v tuto zimní dobu horké chvilky. Světe div se, balíček jsem měl do hodiny doma.
Nicméně na obranu pošťáků – nezávidím jim to. Občas se s některými zapovídám a mají krušný život. Sami řidiči si občas postěžují, že dostávající více rozvážek, než je vůbec reálné zvládnout (což nejspíše vede k tomu, že na některé adresy nejezdí vůbec a prostě jen hodí lístek do schránky, že je nemohli zastihnout). Také jejich školení nestojí za moc a někdy jej nemají vůbec. Ve své práci občas pomáhám zahraničním majitelům s likvidací jejich neaktivních českých s.r.o. a v první řadě jim zprovozňují jejich datové schránky, resp. zajišťuji přístup k materiálům v nich. Mnoho zahraničních majitelů s.r.o. totiž vlastnilo tyto společnosti ještě před příchodem datových schránek, ale jelikož se od té doby do ČR nedostali, nemají k ní přístup, protože přístupové údaje mohou dostat pouze osobně. Zkrátka si tam musím zřídit přístup na základě plné moci, která je v souladu se zákonem č. 300/2008 Sb. Problém ale nastává, když přijdu na klasickou poštu a chci ten přístup zajistit (kde taky jinde, než přes tu slavnou divizi Czech Pointů). Většinou se mi stane, že na mě paní za přepážkou vykulí oči a přesvědčuje mě, že nic takového oni udělat nemohou, byť jí říkám, že jsem to na poštách v minulosti normálně dělal. Po vydatném přesvědčování, pár hovorech pošťačky na podporu se tedy uvolí, že to zkusí. Po dalším půlhodinovém maratonu, kdy se ještě několikrát volá na centrálu, aby se „něco“ ověřilo, se jakžtakž k tomu konci dobereme. Lidé za mnou jsou sice tou dobou již celkem nepříčetní, a vzhledem k tendenci mnohých pošt, mít pouze jedno až dvě okýnka otevřené, se ani není co divit.
To mě dostává k dalšímu paradoxu České pošty. Někdy mám pocit, že čím více lidí čeká ve frontě, tím méně přepážek je otevřených. Nejednou se mi stalo, že jsem čekal u dvou ze šesti otevřených okýnek, přede mnou pět lidí, za mnou dalších deset a v tu chvíli vidím, jak si paní pošťačka ještě jedno ze dvou otevřených okýnek zavře. Já už se jen směji, protože to i tak trochu očekávám, ale občas zaslechnu peprné komentáře na úkor tohoto podniku. Hlavně že mi nezapomenou nabídnout los.
Tak si říkám, kam bych se asi s tímto „pro klientským“ servisem dostal, kdybych toto know how uplatňoval u svého podnikání. Ale odpověď asi všichni známe. Kdyby tento postup měla normální soukromá společnost, pravděpodobně by přišla o všechny klienty a okamžitě šla do insolvence, ale naše Česká pošta je takové unikátní Perpetuum mobile. Otázkou je, na jak dlouho? Osobně doufám, že se časem rozvine ještě širší konkurence, což bude pro spotřebitele jedině výhodou a snad to donutí i Českou poštu ke změnám k lepšímu. Nebo že by to bylo pouze naivní přání?